Úvaha ke knihovnicko-informačním studiím na Slezské univerzitě v Opavě z pohledu garanta studijního oboru

Studijní program Knihovnictví na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě měl v květnových a srpnových termínech roku 2024 přijímací zkoušky, tedy dvě kola a možnosti přihlášení. Uchazečů o prezenční i kombinovanou formu studia je v podstatě dostatek už v 1. kole (potvrdil již květnový termín), přesto se realizuje v posledních letech nejen 1. kolo, ale i 2.kolo (např. v srpnu). Fakulta, pod kterou studijní program Knihovnictví patří, vypisuje 2. kolo pro všechny obory, tedy závazně platí i pro náš studijní program, přestože jsme již jsme na programu Knihovnictví spokojeni s výsledky 1.kola. Pochopitelně vždy uvidíme reálnější zájem po zápisu do studia a vlastních předmětů, ale i ten reálný je (s pokorou vyřčeno) po zákonitém "demografickém" propadu po několika letech dobrý a perspektivní i do budoucna. Ne vždy je náš obor tzv. první volbou, ale to je tak i ve světě a u celé řady dalších oborů. Je to trochu i úděl oboru, o kterém si veřejnost myslí bez znalosti situace a obsahu oboru, že knihovnictví (a přidávám knihovnictví a informační věda) může být „únikovým oborem“ a že stačí mít jenom zájem o četbu. Jsou pak viděny i klasické a často potkávané provozy služeb v knihovnách, což je třeba na základě uchazečova nepřesného pozorování tzv. výpůjčního protokolu. I z tohoto důvodu se domníváme, že později v průběhu studia dochází k velkému úbytku studentů, který má více příčin – širší společenské (není prostor je zde analyzovat a nejsou pro tuto úvahu ani podstatné) a právě podcenění náročnosti studia, kdy přijímačky jsou v současnosti „tak snadné“, spíše motivační. Navíc, a to je třeba zdůraznit – obor má silné vazby na technologické záležitosti, neboť knihovna bez technologií, zejména pak informačních a komunikačních, není knihovnou pro 21. století, a to včetně historických fondů, kam zasahují dnes i systémy umělé inteligence a mnoho z nás se přesvědčilo, že oblasti typu „digital humanities“ už spojují znalosti vlastních humanitních a sociálně vědních oborů a znalosti i technologické, rozhodně ty počítačové. Výuka ICT předmětů je v podstatě dnes nezbytnou podmínkou konkurenceschopnosti oboru, a ne každý student to později snadno akceptuje, že knihovnictví se bez tohoto technologického záběru už dnes neobejde. Náš obor na Slezské univerzitě v Opavě používá z hlediska srozumitelnosti k veřejnosti záměrně název Knihovnictví, ale dobře víme, že naši absolventi se výborně uplatňují v celém informačním sektoru. Knihovnictví je relevantní název pro studijní program, který se hlásí k přípravě budoucích odborníků pro knihovnicko-informační sféru, přestože bychom mohli používat rádoby atraktivnější názvy, bez termínu „knihovnictví.“ Ne, je správné se ke knihovnictví hlásit, neboť chceme, aby se knihovnictví v praxi identifikovalo s tímto studijním oborem, i když je přínosné, že do knihovnicko-informační praxe z nejrůznějších důvodů míří i další profese se vztahem ke knižní kultuře, pedagogice, historii, komunikaci nebo k počítačovým technologiím a řadě dalším oborům. Knihovnicko-informační sféra je přirozeně mezioborovou záležitostí a zároveň má i celkem jasné studijní a profesní jádro a není třeba hledat terminologické a předmětové náhražky z jiných oborů. Nechť jsou obohacením, ale pakliže máme rozumné a odborné a respektované jádro předmětů knihovnicko-informační sféry, není třeba rozmělňování oboru. Že se časem ukáže, že to může obohatit jádro oboru, je jiná a je to vývoji, trendech, změnách v pojetí. Mohl bych uvést řadu takových unáhlených „chyb“ například ze Spojených států nebo z Velké Británie, Německa a dalších zemí včetně České republiky.  To je ale na diskuzi typu, jak chápat informační vědu, resp. informační studia a knihovnictví, mj. ve světě integrovaným způsobem řazené pro „library and information science education“.  Terminologii typu „school of information“ bych nechal teď mírně stranou.

I na bakalářský obor se nám hlásí lidé s již někde dokončeným magisterským stupněm (mohli by pokračovat už jen v navazujícím magisterském stupni studia), jejich motivace je vždy pro nás zajímavá a rádi si ji v přijímacím řízení vyslechneme. Zájemci o studium studijního programu jsou velmi často zajímaví a zájmy pestří lidé z hlediska studovaných oborů.

Zde bych kolem kombinované formy studia učinil další úvahu. Např. Národní akreditační úřad při MŠMT "předepisuje" kombinovanému studiu 80 hodin přímé výuky v semestru, což znamená, že studenti se účastní 2-3 celodenních konzultací v měsíci. Ty v Opavě máme od letního semestru 2023 / 2024 sjednoceně již v pátek. Řeší se provoz i koncepce, ne naštěstí spory, že pracoviště zabezpečují dva ústavy. Na studijním programu se totiž podílí dva ústavy FPF SU v Opavě: Ústav bohemistiky a knihovnictví a Ústav informatiky. To jistě není jednoduché koordinovat.

Studium pro „kombinované“ studenty není snadné z hlediska časové i obsahové náročnosti, odrazuje počet hodin přímé výuky z důvodu časové investice studentů, a to i vážné zájemce z našeho oboru, kteří pracují například v praxi knihoven. Dále je to obsah, který inklinuje a má inklinovat ke knihovnicko-informační sféře. Někteří zjistí, že si představovali studium snadnější, anebo že v něm viděli jiný obsah.  Jde také doslova o časově vyžadovanou velice náročnou praxi (např. 240 hodin ve studijním stupni). Zde pochopitelně má výhodu student kombinované formy, který v knihovně pracuje a je mu toto uznáno. Student prezenčního studia to má snadnější, pokud není zaměstnán a čas studiu věnuje bez absencí.  Studenti z jiných pracovních sfér si musí tuto povinnost splnit a není úlev. Je to správné.

Zde bych rád vyjádřil naše uznání pro ty ředitelky a ředitele a vedoucí pracovníky v knihovnách, kteří přirozeně a dobře ví, jak s lidmi jednat a motivovat je, vychovávat a utvářet nové generace knihovnic a knihovníků, pokud ta cesta vede i přes zvyšování kvalifikace, umožnit nejen kurzy, ale i dodělat si studium na vysoké škole a tím zlepšit personální situaci v knihovnách směrem ke kvalifikovaným pracovníkům. Jsme si i my vědomi odborných a personálních výzev v oboru, oproti tomu také demografických údajů, počtu knihoven v České republice, pozorujeme řadu dalších faktorů ovlivňujících knihovny a informační instituce, sledujeme nejen obor z odborného hlediska, ale i pracovní trh, ekonomickou situaci a pak i uplatnění našich absolventů, které je velice dobré, i když v knihovnách nemusí být vždy platově atraktivní. Mnozí pak najdou uplatnění v jiných sférách informačního sektoru, ale to je problém jiný a nespadající do dnešní úvahy.

Počet navýšení hodin přímé výuky pro kombinovanou formu oproti minulým letům je realitou, která musí být dodržena, ale je to zase dobré a pozitivní i proto, že víme, že můžeme rozjet řadu odborných věcí podobně jako s prezenčními studenty, které dříve nebyly až tak možné. Přestože bychom mohli s jistými tlaky jdoucími směrem k vysokoškolským profesním oborům i polemizovat a ne neúspěšně, osobně si myslím, že se tím kvalita studia stává vyšší. Nestává se vyšší jinými opatřeními a tlaky, ale těmito časovými na více přímé výuky zřejmě ano, přestože je to náročné pro obě strany – pro studenty a zároveň pro vyučující, kteří v zásadě učí téměř dvojnásobek a často nad rámec „povinně odučených“ hodin.

Jsme také tzv. profesní obor, a proto se vyžaduje mnoho desítek hodin praxe, a to platí pro prezenční i „kombinované“ studenty stejně. To je snadněji splnitelné pro lidi z oboru, ale méně snadné pro lidi mimo obor, jak bylo již výše naznačeno. Ale sami si položme otázku a dejme i odpověď, zda obor zaměřený na knihovnicko-informační studia toto má naplňovat či nikoli. Pro toho, kdo si obor vybral studijně a v něm není pracovně ukotven, to je jistě časově náročné. Správné nebo nesprávné?  Dali jsme hodně energie do vzniku a udržení kombinované formy studia, studium je rovněž velice náročně akreditováno, myslíme především na rozvoj našeho oboru a našeho knihovnictví, a není dobře se za každou cenu zalíbit "všeobecně studijně" a umožnit z jiných oboru formální dosažení vysokoškolského vzdělání. Odpověděl bych si závěrem francouzským rčením i sám sobě v této psané úvaze: "Kdo chce býti kovářem, musí kovati."

Přes všechny nesnadnosti jsem přesvědčen stejně jako mé kolegyně a kolegové na studijním programu Knihovnictví, že respektujeme světové i české trendy našeho oboru, naplňujeme je v podmínkách, jaké máme, a pokud v něčem jsou slabiny, snažíme se je brát ne jako problém, ale jako výzvu. Dávají nám to vědět četné zpětné vazby, uznání, připomínky i tlaky ve světě nebo v naší společnosti, ale hlavně komunikace se studenty a knihovnicko-informační praxí, pro které má smysl náš obor rozvíjet. Prosím tedy v úplném závěru mé oblíbené: „per aspera ad astra“.

doc. PhDr. Richard Papík, Ph.D. garant studijního program Knihovnictví na Filozoficko-přírodvědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě