Čteme pro vás – Slovácké literární voničky

Mgr. Radovan Jančář / Knihovna Bedřicha Buchlovana Uherské Hradiště

Projekt Čteme pro vás – Slovácké literární voničky vznikl v souvislosti s uzavřením Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana v Uherském Hradišti v období pandemie koronaviru. Zaměřili jsme se na videosekvence v rozpětí cca 3 – 10 minut, které jsme prostřednictvím sociálních sítí jednou týdně zveřejňovali (nejenom) našim čtenářům. Sledovali jsme jím dva cíle, sekundárním cílem bylo zpestřit našim uživatelům dlouhé chvíle bez možnosti navštívit naši knihovnu a primárním – postupně představit regionální autorky a autory.

Snažili jsme se vybrat pestrou směsici odlehčených nebo humorných povídek, črt a humoresek, abychom v nelehké době alespoň trošičku potěšili čtenáře, kteří si navíc prostřednictvím našeho čtení mohli „přivonět“ k regionální literatuře. Navíc si také mohli oživit slovácké nářečí, které ve své původní podobě nenávratně zmizelo.

Výběr autorů vycházel z toho, že nám buď poskytli osobní souhlas, např. Alena Bartošíková nebo Jiří Jilík, nebo byla autorská práva volná, např. v případě Františka Zýbala, Tomaly Bartošíka nebo Jana Janči.

Vzniklo celkem sedm dílů, které jsme společně s kolegyněmi z knihovny natáčeli v neskutečně amatérských podmínkách za pomoci mobilu a užili si při tom i dost legrace. Stačilo, aby někdo jel výtahem a natáčelo se znovu… Naštěstí kolegyně Bronislava Jakoubková předvedla dokonalý střihačský i kameramanský talent. Texty z větší části vybíral ředitel knihovny Radovan Jančář, účast na projektu už ale byla ryze dobrovolná.

Po celou dobu uzavření knihovny nacházeli všichni zájemci každý čtvrtek nový díl Slováckých literárních voniček na webových stránkách https://www.knihovnabbb.cz/slovacke-literarni-vonicky-cteme-pro-vas-1586326582, facebooku a instagramu knihovny. Ke každému natočenému dílu jsme připojili stručný medailonek autora s odkazem na knihy, které máme v našem fondu. Všechny natočené díly zůstanou trvale zpřístupněny a díky ohlasu čtenářů dokonce uvažujeme i o tom, že bychom v natáčení pokračovali i nadále.

1. díl – František Zýbal: Po šlahačce (v podání Radovana Jančáře)

Mrzí Vás, že letošní Velikonoce budou bez tradiční obchůzky, nebo Vás, milé dámy, těší, že se velikonočnímu výprasku vyhnete? Jak taková velikonoční šlahačka vypadala na Slovácku, si můžete připomenout díky povídce Po šlahačce z knihy Slovácké povídky a humoresky od regionálního autora Františka Zýbala.

Tak jako má Chodsko Jindřicha Šimona.Baara, Podkrkonoší Václava Raise, našlo Slovácko svého básníka ve Františku Zýbalovi (1891–1940). Jeho umělecké srdce se stále vracelo do rodného kraje, vinorodého, rozezpívaného Slovácka, kde pevně tkvěl svými kořeny a kde se do jeho nitra nesmazatelně vtiskly dojmy z mládí, prožitého v městečku Vnorovy u Veselí nad Moravou.

2. díl – Tomala Bartošík: Jak měl Benedík škřipku (v podání Barbory Urbánkové)

Nemoc se lidem nevyhýbala ani na Slovácku. A chřipka byla strašákem pro nejednu domácnost. Jak se i na toto téma dívat s humorem, si můžete připomenout díky povídce Jak měl Benedík škřipku z knihy Slovácké humoresky od regionálního autora Tomaly Bartošíka.

Nadějný slovácký literát se narodil v Nedakonicích v roce 1906. Velmi miloval svůj rodný kraj, psal drobné prózy, k nimž čerpal náměty ze svého nejbližšího okolí, a také básně v duchu lidových písní.

Pracoval jako sezónní dělník na železnici, vlastní pílí se vzdělával a zdokonaloval, chtěje se věnovat činnosti novinářské a literární. Když se mu to již málem podařilo, dostal se do konfliktu s úřady a po dlouhém výslechu sáhl po lahvičce jedu, která ukončila předčasně život mladého člověka, který se ve své tvorbě ujímal nevinně trpících.

3. díl – Alena Bartošíková: Zlatý doubek (v podání Hany Hanáčkové)

O tom, že je Slovácko plné pověstí, není pochyb. A nejenom ty slovácké si můžete připomenout také díky knihám regionální autorky Aleny Bartošíkové. Pověst Zlatý doubek z knihy Kde modrý plamének hoří nás zavede až ke krásnému jarnímu „Luhačovsku".

Alena Bartošíková (* 20. dubna 1943, Uherské Hradiště)
Známe ji jako sběratelku pověstí, pohádek, lidové slovesnosti i zvyků na moravsko-slovenském pomezí a v oblasti Kopanic. Zachycuje svým dílem lidovou moudrost a kulturu v oblastech, kde se jí ještě daří a kde si uchovala svůj původní ráz. Zmapovala studánky a prameny Bílých Karpat i pověsti tohoto kraje. Spisovatelka sbírá medailonky a příběhy zajímavých lidí, kteří tvoří kulturu a podílejí se významně na společenském utváření zdejšího regionu.

4. díl – Josef Bora: Tajný lihovar na Komensku (v podání Lady Vaňkové)

Ačkoliv je období „sklizně" prozatím v nedohlednu, nejeden pěstitel vyhlíží déšť a zahání mrazy. A pálenka, ta byla a je důležitou součástí téměř každé místní lékárničky, o čemž dříve svědčilo množství domácích pálenic. Přivonět si ke Slovácku tak můžete i díky originálním lidovým básním našeho rodáka Josefa Bory. Tentokrát zazní báseň Tajný lihovar na Komensku.

Josef Bora se narodil v roce 1896 v Komni u Bojkovic, v chalupě čp. 201. Vychodil čtyři třídy obecné školy a sám o sobě vypravoval, že jako patnáctiletý synek čítával svému otci, který již neviděl, knihy půjčované z obecní knihovny. V letech 1914–1916 zkoušel Bora poprvé psát verše, které dal později k posouzení Dr. Františku Špíškovi z Komně. Ten mu slíbil, že se postará, aby se vzdělal v básnictví, a poslal mu Malou slovesnost. Z ní se Bora naučil základům básnické tvorby.

Příležitostně psával i reklamy místním obchodníkům. Borovy životní osudy byly velmi pestré. Nejdříve se oženil s Marií Pokornou, později se s ní ale rozešel, žil nějakou dobu s cikánkou a té utekl též. Měl velmi těsný vztah ke Slovensku, živil se jako sezónní dělník. Po druhé světové válce pracoval jako zametač. Byl zaměstnán v Šumperku, Šternberku, Kojetíně, Krnově, Žilině, Povážské Bystrici, pět let žil v Aši, až se koncem 60. let minulého století usadil v Martině. Zde jeho stopa končí, kdy a kde Josef Bora zemřel a kde je pochován, se nepodařilo vypátrat, a tak po originálním lidovém básníku zbylo pouze torzo jeho díla.

5. díl – Fanek Jilík: Kozí nokturno (v podání Dagmar Vaďurové)

O tom, že Slovácko hojně „rodilo" „autory humoreskní", jste se mohli přesvědčit v předchozích příspěvcích. Že si ale dokázalo s nadhledem poradit také s poněkud intimně laděnými kousky, prozradila povídka Kozí nokturno z knihy Tajemství lásky od kunovského rodáka Fanka Jilíka.

Fanek Jilík (1914, Kunovice –1994, Kunovice) byl český knihař, folklorista, organizátor a spisovatel. Od školních let projevoval zájem o výtvarné umění. Nastoupil do Mistrovské školy knihvazačské v Uherském. Hradišti, která pod vedením akad. malíře Rudy Kubíčka měla vysokou úroveň a vychovala řadu mistrů svého oboru. Grafická studia si posléze doplnil studiem na Grafické škole v Praze a obsáhl tak profesi nejen řemeslně. Byl uměleckým knihvazačem, jehož knižní vazby nalezly své místo v bibliotékách vysokých škol či ve výstavních síních. Pracoval i na restaurování vazeb vzácných a starých rukopisů a knih.

Do literatury vstoupil sbírkou básní Z Moravěnky, v níž se tehdy vyznal ze své lásky ke Slovácku a jeho řeči a uvítal jí znovunabytou svobodu. Byl ve svobodném povolání a do literárního života se zapojil jako člen Syndikátu spisovatelů. V té době píše pro redakce novin, pracuje na další knížce a seznamuje se s řadou osobností pražského literárního světa, mimo jiné s básníkem Františkem Halasem. V době 1. sjezdu čs. spisovatelů, jemuž právě František Halas předsedal, se stal tajemníkem jeho sekretariátu. Byl to právě Halas, který podněcoval mladého autora k další tvorbě. Na počátku 50. let se Jilík vrátil do rodných Kunovic. Zde si zřizuje knihařskou dílnu, v níž pracuje takřka do konce svého života. Váže knihy především pro knihovny vysokých škol, zabývá se i restaurováním vzácných tisků a věnuje se umělecké knižní vazbě.

Zatímco básnická prvotina Z Moravěnky (1945) nevyvolala větší ohlas, následující prozaická měla příznivý ohlas u kritiky. Byla to knížka povídek ze života slováckých dětí Děcka, vydaná v r. 1947. Také v další knížce Bosá léta, vydané v roce 1960, se Jilík věnuje dětské tematice. Další dva romány vycházely na pokračování v okresních novinách Slovácká jiskra. Jednak humoristické vypravování o zlodějském ševci Komu se zelení (1967) a dále román o kolektivizaci slovácké vesnice Hesla na vratech (1968), odehrávající se jako všechny předcházející knihy v Kunovicích. Tento román se o deset let později stal námětem filmu O moravské zemi režiséra Antonína Kachlíka. Jilíkovu knižní tvorbu uzavřela v r. 1984 sbírka básní Roky vydaná vlastním nákladem. Dva roky před svou smrtí se autor ještě dočkal knižního podoby románu Komu se zelení (1992). Kromě toho publikoval množství statí a fejetonů s národopisnou tematikou, povídek a drobných literárních žánrů v regionálním tisku, zejména v Malovaném kraji, v jehož redakční radě dlouhá léta působil. Náměty pro všechny své prozaické povídkové a románové práce nacházel v rodné obci a většina hrdinů jeho příběhů jsou konkrétní osoby, ať děti či dospělí Kunovjané.

6. díl – Bedřich Beneš Buchlovan: Podívat se do Bylan (v podání Lucie Pěršalové)

Jak vypadalo Slovácko zjara, si tentokrát můžete představit díky tvorbě autora, po němž je pojmenována Knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana. Jeho díla byla sice na dobu svého vzniku žánrově velmi pestrá, ovšem humoru v autorově tvorbě najdeme jako šafránu. Ukázka, kterou jsme pro vás vybrali, je jednou z malebných, místy až poetických črt, představujících přírodu a život na Slovácku.

Vlastním jménem Bedřich Beneš se narodil v Tučapech v učitelské rodině a rozhodl se věnovat stejnému povolání jako rodiče. Do Uherského Hradiště se přistěhoval v roce 1918 a nastoupil jako odborný učitel na měšťanskou školu. Od roku 1926 pracoval i jako městský knihovník.

Řadu svých děl věnoval historii a vlastivědě Uherskohradišťska, dodnes oblíbené jsou Buchlovská knížka – pověsti z okolí hradu Buchlova, půvabný turistický průvodce Putovník po hradišťském Slovácku, Literární slovníček uherskohradišťského okresu nebo Vlastivědné čtení z pověstí hradišťského okresu.

Svůj život po všech stránkách věnoval knihám. Byl nadšeným bibliofilem, věnoval se knižní kultuře a grafice, sbíral ex-libris, redigoval časopis Bibliofil, připravoval četná bibliofilská vydání. Jako městský knihovník pracoval v letech 1926–1940 a 1945–1950. Z městské knihovny vytvořil kulturní centrum a přitahoval k literatuře zejména mládež.

7. díl – Jan Janča: Dívčí půček (v podání Bronislavy Jakoubkové)

„Poslůchajte horní, dolní, domácí aj přespolní, co Vám budu povídat v svatodušní pondělí. Máme krála chudobného, ale velmi poctivého!“

Zatím poslední literární vonička nám představí jednu z nejznámějších slováckých slavností – Jízdu králů. Jízda králů je zapsána jako nehmotné kulturní dědictví na seznamu UNESCO. Každý třetí rok ji pořádají v Hluku, co dva roky v Kunovicích a každý rok ve Vlčnově. Letos se jízda ve svých termínech nekoná ani v jedné dědině. Připomenout nám ji ale může vlčnovský rodák Jan Janča ve své povídce Dívčí půček.

Vlčnovský rodák Jan Janča (1866), byl moravský spisovatel, který se snažil hájit zájmy české menšiny ve Vídni, kde od roku 1896 vydával české noviny Slovan. Po zániku Slovana se stal redaktorem Vídeňského deníku. V průběhu první světové války vážně onemocněl a zanechal novinářské činnosti. V roce 1917 se vrátil na Moravu, kde se v Olomouci stal redaktorem Selských listů, později brněnského deníku Svoboda a dalšího brněnského deníku Ruch. Byl také funkcionářem Syndikátu čsl. novinářů a členem Klubu žurnalistů v Brně a Moravského kola spisovatelů. Zemřel v roce 1928.

Z jeho tvorby vybíráme: Z města a venkova (1899), Život a jiné vídeňské novelly (1910), Ottův průvodce po Vídni (1914) a další.