MANOVICH, Lev. Jazyk nových médií. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2018. 378 s. Studia nových médií. ISBN 978-80-246-2961-2.

Český překlad monografie The Language of New Media významného teoretika Lva Manoviche vydala Univerzita Karlova pod očekávatelným názvem Jazyk nových médií v roce 2018.

Autorem překladu je Václav Janoščík, který působí na řadě vysokých škol, mj. na Akademii múzických umění nebo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jistou zajímavostí je, že publikace vyšla v edici Studia nových médií, která nese stejný název jako studijní program na Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty.

Vzhledem k tomu, že se jedná o překlad, který vyšel přibližně po sedmnácti letech od vydání originálu v angličtině^[1], k hodnocení se nabízí jak kvalita samotného překladu, tak míra aktuálnosti knihy po věcné stránce. Jistě není od věci předpokládat, že kniha samotná – má-li rozsah téměř 400 stran – vznikla v průběhu delší doby. V poděkování sám autor zmiňuje, že redakce knihy probíhala v letech 1998 až 1999. Pokud jde o časové rozmezí, které uplynulo od vzniku (ne vydání) knihy do vydání překladu, bude přesnější uvažovat ne o sedmnácti, ale o dvaceti letech. Právě v posledních dvou desetiletích přitom v oblasti nových médiídošlo k dramatickým změnám. Sám autor v již citovaném poděkování uvádí mj., že používal prohlížeč Netscape Navigator, jeho oblíbeným vyhledávačem byl HotBot a oblíbeným formátem pohyblivého obrazu QuickTime. Netscape Navigator se příliš nepoužívá už od roku 2002^[2], HotBot prošel komplikovaným vývojem^[3], přičemž nyní sice existuje, ale jistě se nejedná o uživateli příliš vyhledávaný nástroj, v propadlišti dějin skončil i formát QuickTime^[4].

Jestliže se v oblasti technologií za dvacet let proměnilo téměř vše, je nasnadě se ptát, zda nám Manovichův Jazyk nových médií má ještě co říci i dnes a zda také nepatří pouze do historie. Nejprve si však stručně představme obsah díla.

Knihu tvoří šest hlavních kapitol (nezapočítáváme-li nečíslovanou kapitolu Úvod) nazvaných Co jsou nová média?, Rozhraní, Operace, Iluze, Formy a Co je film?

L. Manovich si ve svém díle stanovil úkol „popsat a pochopit logiku, která řídí vývoj jazyka nových médií“ (s. 46). Slovem „jazyk“ přitom míní „vznikající pravidla, opakující se vzorce a klíčové formy nových médií“ (s. 51). Podstatnou roli hraje to, že autor propojuje dvě hlavní linie – vývoj médií a vývoj počítačů. Ty podle něj dlouho probíhaly odděleně a jejich spojení či propojení dalo vznik právě novým médiím. Hlavními principy nových médií se stávají modularita, automatizace, variabilita a překódování.

K názorné ilustraci řady uváděných tvrzení L. Manovich využívá především Vertovův avantgardní film Muž s kinoaparátem z roku 1929. Například jestliže do (nejen tohoto) filmu běžný divák nemohl zasáhnout, počítač uživateli umožňuje se aktivně zapojit, stát se spolutvůrcem díla, nebýt tedy pouze pasivním konzumentem předkládaného obsahu (s. 1 a 114). Na druhou stranu může být určitým myšlenkovým předchůdcem nových médií, která – stejně jako tento film – s úspěchem používají techniku montáže. Podobně smyčka je klíčovým prvkem filmu, ale i počítačového programování (s. 17). Jinými slovy můžeme říci, že „[a]vantgarda se jednoduše zhmotnila v počítači“ (s. 15).

V závěru L. Manovich shrnuje, že film se v dnešní počítačové době stává kódem (a ten je – ovšem již podle Lawrence Lessiga – základem kyberprostoru^[5]).

České vydání Jazyka nových médií je doplněno o doslov Tomáše Dvořáka. Ten upozorňuje na určitou zastaralost Manovichova díla z dnešního pohledu – celkovou „fresku Manovichovy historie a teorie nových médií“ označuje jako „už poněkud oprýskanou“ (s. 366). Na druhou stranu si ale díla cení, protože zachycuje proměny filmové estetiky v souvislosti s nástupem nových médií (tamtéž). Obecně T. Dvořák L. Manovichovi vyčítá až přehnané upřednostňování filmu (s. 364) – s tímto soudem na jednu stranu nelze než souhlasit, na druhou stranu je však nutno si uvědomit, že pokud by se autor měl se stejnou intenzitou věnovat všem ostatním médiím, muselo by dílo být výrazně delší a složitější. Je otázkou, zda by pak bylo pro čtenáře ještě stravitelné. Druhé řešení, které by se nabízelo – totiž zestručnění pasáží věnovaných filmu a naopak přidání pasáží vztahujících se k ostatním médiím – by téměř jistě vedlo k tomu, že by sice bylo pojednáno o všem, avšak povrchně.

Nyní se – s využitím konkrétních příkladů – vraťme k Manovichovu vlastnímu textu a k úvahám o tom, do jaké míry jsou vybrané dílčí myšlenky v díle stále aktuální. Začneme s. 81. Na té je zmíněno, že každý uživatel má možnost jedinečné (ne „naprogramované a sdílené“) volby (například v hypertextu). Pokud by L. Manovich knihu psal v současné době, nepochybně by již musel vzít v úvahu způsob fungování sociálních sítí, které z určitého úhlu pohledu přispívají k popírání této jedinečnosti – jsou to například algoritmy Facebooku, které rozhodují o tom, co jeho uživatel při návštěvě platformy uvidí, v jakém pořadí atd. Na druhou stranu při čtení některých vyjádření (například, že „[p]rocesy, které předtím byly mentálními a individuálními stavy, jsou nyní součástí veřejné sféry“ na s. 97 nebo že charakteristickým rysem moderní společnosti je odklon od striktního oddělování práce a volného času na s. 102) čtenáři na mysli téměř jistě vytanou právě sociální sítě. Stejně tak rozšíření mobilních telefonů a především jejich použití k činnostem, které byly dříve realizovány výhradně prostřednictvím počítače jako takového, resp. původně zcela mimo počítačové rozhraní, ještě více umocňuje pravdivost Manovichova tvrzení, že počítače se stávají filtrem celé kultury (a to filtrem, který není neutrální, jak doplňuje L. Manovich na s. 130).

Na s. 82 a 83 se autor vyjadřuje k míře svobody uživatele nových médií. Je to právě uživatel, kdo si v řadě případů volí nejrůznější parametry a tím určuje vlastnosti výsledného objektu. Otázkou je, zda takovou svobodu vůbec potřebujeme nebo chceme. Z dnešního pohledu je velmi aktuální Manovichův příklad společností, které zavedením automatizace přenášejí část práce svých zaměstnanců nejenom na počítače, ale také na zákazníky – v obchodech se dnes stále více uplatňují samoobslužné pokladny, do knihoven nachází cestu samoobslužné půjčování, v e-shopech se zákazník musí mnohdy relativně složitě orientovat v nabídce, s níž ho dříve mohl seznámit prodavač.

Pokud bych měla jmenovat jednu oblast, v níž nedošlo k takovému pokroku, který autor (a jistě nebyl sám) očekával, pak bych zmínila virtuální realitu. Představy o rozvoji jejího využití v běžné praxi zůstaly zatím do značné míry nenaplněny.

Celkově lze říci, že ač byl Jazyk nových médií psán před dvěma desetiletími, autorovi se podařilo formulovat řadu myšlenek, které jsou – přestože se vztahují k rychle se rozvíjející oblasti digitálních technologií – stále aktuální. Možná je to dáno i tím, že L. Manovich by se dal označit za polyhistora. Zabýval se totiž studiem řady oblastí – od kresby a malby přes architekturu a sémiotiku až po filmovou a literární teorii. Kromě teorie se navíc věnuje i umění a programování. Je pro něj proto charakteristická schopnost kombinovat znalosti z řady různorodých oborů do organického celku.

Z informačního hlediska může být podnětný termín „informační kultura“, který „[z]ahrnuje způsoby, jakými je informace prezentována v různých místech a objektech kultury“ (s. 52). Zaujme i zdůraznění skutečnosti, že „[d]igitalizace nutně zahrnuje ztrátu informace“. (Mimochodem velmi pěkný příklad ztráty informace přinášejí John Seely Brown a Paul Duguid, kteří zmiňují příhodu z portugalského archivu, ve kterém jeden z místních historiků zjišťoval, kde a kdy se v 19. století vyskytla cholera, podle octa, kterým byly dezinfikovány dopisy odesílané z postižených oblastí, aby se zabránilo dalšímu šíření nemoci. Pokud by badatel tyto dokumenty studoval v digitalizované podobě, ocet samozřejmě neucítí.^[6] I takto nezvykle můžeme potvrdit pravdivost Manovichova tvrzení o ztrátě informace jako průvodním jevu digitalizace.)

Překlad je (stejně jako originál) doplněn rejstříkem, který čtenáři umožňuje snadno se vrátit k dílčím částem textu. Vzhledem k tomu, že se jedná o dosti hutný text, ve kterém není použito příliš mnoho grafických prvků, je tato pomůcka velmi užitečná. Součástí knihy je i bohatý poznámkový aparát – kromě poznámek shodných (pochopitelně až na jazyk) s originálem bylo přidáno i několik předkladatelských poznámek.

K vlastnímu překladu je možné konstatovat, že je proveden vesměs kvalitně, byť slovosled a způsob vyjadřování v některých větách čtenáři napovídá, že originál byl psán anglicky.

Některé úpravy, které provedl překladatel, ovšem nelze bez bližšího vysvětlení pokládat za žádoucí. Například mnohé webové stránky, které L. Manovich v originále citoval, již na uvedených adresách evidentně nebyly v době překladu dostupné. Tyto odkazy překladatel nahradil upozorněními na odpovídající hesla na Wikipedii. Pro lepší představu uveďme konkrétní příklad. V originálu na s. 80 v poznámce č. 14 je uvedeno „See: http://www.aw.sgi.com/pages/home/pages/products/pages/poweranimator_film_sgi/“. V překladu na s. 115 v poznámce č. 71 (ta obsahově odpovídá oné poznámce č. 14 na s. 80 originálu, neboť v originálu nejsou poznámky číslovány průběžně, ale zvlášť v každé kapitole) najdeme „Heslo PowerAnimator na en.wikipedia.org“. Vzhledem k tomu, že Wikipedie vznikla až v roce 2001^[7], tedy v roce vydání originálu recenzovaného díla, a zmiňované heslo^[8] bylo založeno až v roce 2005, nejeví se tento postup jako nejvhodnější. Ve všech případech (původní odkaz zmíněný v příkladu je toho názorným důkazem) není použitelná ani náhrada odkazem do Internetového archivu, přinejmenším by však bylo možné k nahrazenému odkazu přidat poznámku překladatele. Koneckonců obsah uvedený v heslech na Wikipedii nebude téměř jistě totožný s obsahem webových stránek citovaných přímo L. Manovichem. Jinými slovy řečeno jsou tak v překladu citovány zcela jiné dokumenty.

Zvláštně působí i náhrady původních citovaných dokumentů jejich českými překlady (jsou-li k dispozici). Uveďme opět konkrétní příklad. V poznámce č. 7 na s. 185 originálu je citována Bazinova publikace What is cinema? (stručný záznam navazuje na poznámku č. 5 na s. 181, kde je upřesněno, že se jedná o dokument vydaný University of California Press), v překladu pak publikace Co je to film? (poznámka č. 204 na s. 215, podrobný záznam zdrojového dokumentu v poznámce č. 199 na s. 211 prozrazuje, že je míněno vydání připravené Československým filmovým ústavem). Zavádějící je rovněž náhrada u Lyotardovy Postmoderní situace (viz s. 246), kdy v textu je u díla uveden rok 1979, v poznámce pod čarou se však setkáváme s rokem 1993, kdy vyšel český překlad. Tento způsob náhrady citovaného dokumentu překladem nelze pokládat za ideální – dochází ke zvláštnímu jevu, kdy překládaný autor (L. Manovich) cituje dokument, který s největší pravděpodobností neměl nikdy v ruce. Užitečnost upozornění na existenci českých překladů citovaných dokumentů samozřejmě nesnižuji, nicméně mohlo to být provedeno například tak, že o upozornění na překlad by původní záznam byl doplněn formou překladatelské poznámky.

Dále nezbývá než konstatovat, že některé výrazy nejsou přeloženy optimálně. Například hned v předmluvě je zmíněn „mailist“, podle originálu se ovšem pochopitelně jedná o anglický výraz „e-mail list“. Český překlad s jedním „l“ není zvolen příliš vhodně, přesnější by byl termín elektronická (nebo e-mailová) konference. Na s. 207 je zmiňován „softwarový design“ v souvislosti s využitím vysoce výkonného počítače. Podíváme-li se do originálu (na s. 177), zjistíme, že se jedná o „computer-aided design software“, tedy software pro počítačem podporované projektování, ne jednu z částí vývoje softwaru (či programování). V poznámce č. 253 (na s. 250) je zmíněno „procesuální programování“, obvykle se však v češtině používá výraz „procedurální programování“ (odpovídající anglickému originálu „procedural programming“, viz poznámka č. 13 na s. 223 originálu). Výraz „telepresence“ (ten lze za novotvar pokládat i v angličtině) je mechanicky přeložen jako „teleprezence“ (viz například s. 194), byť by jistě bylo možné zvážit například přece jenom o něco srozumitelnější „telepřítomnost“. Místo o „herních designérech“ (s. 118) by téměř jistě bylo srozumitelnější hovořit o „tvůrcích her“. Místo „prostoru navigování“ (například s. 288) odpovídajícímu anglickému „navigable space“ (například s. 263) mohl být zvážen například překlad „prostor umožňující pohyb“.

Evidentně nesprávný je překlad výrazu „synthetic pohotographs produced with computer graphics are inferior to real photographs“ (v originále na s. 202) následujícím způsobem: „syntetické fotografie vytvářené pomocí počítače jsou podřízené skutečným fotografiím“ (s. 231). Ze souvislosti je zřejmé, že nemá jít o podřízenost, nýbrž o to, že ony uměle vytvořené fotografie jsou horší (méně kvalitní) než fotografie skutečné.

V některých případech nemusí být českému čtenáři jasný smysl celé věty. Kupříkladu citát „depth (perspective) loses its importance in the production of ‘reality effects’ in favor of shade, range, and color“ (s. 187 originálu) je přeložen jako „nyní je hloubka (perspektiva), její důvěryhodnost obrazu, upozaděna ve prospěch odstínu, přechodů a barev“ (s. 216). Příliš jasný není ani smysl věty ze s. 280: „Nemusíme se zavazovat velkým evolučním schématům, abychom jejich kategorie využili.“

Několik překlepů (například „motnáže“ místo správné „montáže“ na v poznámce č. 281 na s. 268, výraz „Micheala Snowa“ místo správného výrazu „Michaela Snowa“ na s. 174 nebo „Telekomuikace“ místo správné „Telekomunikace“ na s. 193) lze s ohledem na rozsah díla pominout – v podstatě se dá říci, že zcela se jich vyvarovat by se téměř rovnalo zázraku.

V Manovichově díle se místy setkáváme i s českými stopami. Především na s. 189 až 190 je pojednáno o filmech Karla Zemana. V tomto případě se překladatel postaral o zpřesnění jména známého filmaře, neboť sám L. Manovich jej na s. 159 původního vydání zmiňuje jako „Konrada Zemana“. Je však škoda, že překladatel na tuto opravu nijak neupozorňuje. Na s. 245 je zmíněn Emil Radok a jeho Diapolyekran představený na českém pavilonu na Expu v roce 1967. Můžeme se jen domýšlet, zda zmínky o českých tvůrcích souvisí s autorovým přece jenom bližším vztahem ke slovanským národům (pochází z Ruska, resp. Sovětského svazu; v USA žije teprve od 80. let).

Můžeme shrnout, že překlad jako takový musel být velmi náročný – jednak (jak jsme již naznačili) autor pracuje s faktografií z řady nejrůznějších oblastí, jednak používá řadu novotvarů. Přes uvedené dílčí výhrady je nutno konstatovat, že je skvělé, že překlad byl zpracován a vydán, byť až po velmi dlouhé době od publikace originálu v angličtině.

Ovšem již před vydáním úplného překladu Jazyka nových médií v roce 2018 byla jedna z podkapitol knihy – konkrétně podkapitola nazvaná Jak se média stala novými (s. 61 až 66) – zveřejněna v češtině. Vyšla ve sborníku Objekt vydaném v roce 2015^[9], a to pod názvem Vznik nových médií (viz s. 176–186 ve sborníku). Jinak nás i letmé nahlédnutí do České národní bibliografie přesvědčí o tom, že s dalšími Manovichovými díly se v češtině zatím seznámit nemůžeme. Jestliže nakladatelství Karolinum zahájilo vydávání titulů v edici Studia nových médií, můžeme se domýšlet, že třeba v budoucnu přibydou i některé další podnětné tituly z dynamicky se rozvíjející oblasti nových médií, ať již z dílny L. Manoviche či jiných význačných osobností.

PhDr. Linda Jansová, Ph.D.

^[1] MANOVICH, Lev. The language of new media. Cambridge (MA, USA): The MIT Press, c2001. xxxix, 354 s. Leonardo. ISBN 978-0-262-63255-3.

^[2] Netscape Navigator. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA, USA): Wikimedia Foundation, 2001– [cit. 2019-02-23]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Netscape_Navigator

^[3] HotBot. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA, USA): Wikimedia Foundation, 2001– [cit. 2019-02-23]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/HotBot

^[4] QuickTime. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA, USA): Wikimedia Foundation, 2001– [cit. 2019-02-23]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/QuickTime

^[5] LESSIG, Lawrence. Code and other laws of cyberspace. New York: Basic Books, c1999. xii, 297 s. ISBN 0-465-03913-8.

^[6] BROWN, John Seely a Paul DUGUID.  The social life of information. Boston: Harvard Business School Press, 2017, s. 163–164.

^[7] History of Wikipedia. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA, USA): Wikimedia Foundation, 2001– [cit. 2019-02-23]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/History_of_Wikipedia

^[8] PowerAnimator. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA, USA): Wikimedia Foundation, 2001– [cit. 2019-02-23]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/PowerAnimator

^[9] MORTON, Timothy et al. Objekt. Překlad Václav Janoščík a Zdeněk Havlíček. Vyd. 1. Praha: Kvalitář, 2015. 215 s. ISBN 978-80-260-8639-0.